| Název: | Postavení zástavního věřitele v nové české právní úpravě: detence nebo držba? |
| Další názvy: | The Position of a Pledgee in the New Czech Civil Code: Detention or Possession? |
| Autoři: | Dostalík, Petr Kočnar, Šimon |
| Citace zdrojového dokumentu: | DOSTALÍK, P., KOČNAR, Š. Postavení zástavního věřitele v nové české právní úpravě: detence nebo držba?. Forum Iuris Europaeum, 2020, roč. 8, č. 1, s. 5-11. ISSN 2644-4364. |
| Datum vydání: | 2020 |
| Nakladatel: | Právnická fakulta Trnavskej univerzity v Trnave |
| Typ dokumentu: | článek article |
| URI: | http://hdl.handle.net/11025/42426 |
| ISSN: | 2644-4364 |
| Klíčová slova: | právní dějiny;právo občanské;právo zástavní;držba;detence;náklady nutné a užitečné;právo na plody;odpovědnost za škodu;právo držet;římské právo;Digesta;občanský zákoník |
| Klíčová slova v dalším jazyce: | legal history;civil law;lien;tenure;detention;necessary and useful costs;the right to fruit;material responsability;the right to hold;Roman law;Digesta;Civil Code |
| Abstrakt: | Článek se zabývá problematikou rozlišení detence a držby v českém soukromém právu. Jisté ustanovení českého občanského zákoníku (zák. č. 89/2012 Sb., účinný od 1. 1. 2014) naznačuje, že zástavní věřitel může mít k věci, která je předmětem zástavy, stejná oprávnění jako poctivý držitel. Tedy, že má právo na náhradu nejen nutných, ale také užitečných nákladů, právo na plody, právo věc zničit bez současného vzniku odpovědnosti za škodu etc. v tradici římského práva ovšem bylo zástavnímu věřiteli přiznáno postavení pouhého detentora s podstatně užším rozsahem nároků vůči vlastníku zastavené věci. Je tedy třeba zkoumat, zda současné české občanské právo zcela setřelo rozdíl mezi držbou a detencí, který byl typický již pro římské právo, nebo zda vedly k této konstrukci vztahu zástavního věřitele k věci zákonodárce odlišné důvody. Článek poskytuje i stručné srovnání s jinými případy detence (úschovy, výpůjčka etc.). |
| Abstrakt v dalším jazyce: | The article deals with the issue of distinguishing between detention and possession in Czech private law. For Czechoslovak law, the blurring of the difference between possession and detention has been typical for the last 50 years. For example, the possessor and the detentor are given the same legal protection. This is a significant difference from the austrian Civil Code, which consistently distinguished between both types of protection. Until the new Civil Code was issued in 2012, however, a fundamental difference in the position of the possessor and the detentor was observed. The possessor, in good faith, was entitled to reimbursement of the costs expediently incurred, had the right to reap the fruits issued by the thing, for the period during which he had it with him, and is even entitled to destroy the thing. However, a specific provision of the Civil Code of 2012 grants the pledge the same authority as the possessor in good faith. The notion of possessor in good faith can be interpreted in accordance with the tradition of roman law as a bonae fidei possessor. However, this would mean that the pledge would be granted relatively broad rights. However, in the tradition of roman law, the pledge has never had these rights, and most of these rights are based on good faith, i.e. the belief of the possessor in good faith that the thing rightfully belongs to him as the owner. The pledge does not have good faith, he is well aware of the fact that the thing belongs to another. Even in the current Czech law, it is true that the pledge holds the thing, i.e. he has it in his power, he must not dispose of the pledged thing and is obliged to take care of the thing as a bonus pater familias. However, this also means that he is entitled to incur only the necessary costs for the thing and may not improve the thing at his own expense. Even in Czech law, the fruits of a thing are part of the pledge, but only until their separation. There is therefore no reason to grant the pledgee the right to the fruit in the same way as the possessor in good faith has. So what are the reasons that lead legislators to unhappily combine pledge and possession in good faith? In our opinion, the legislator tried to prevent unjust enrichment on the part of the pledgee by referring to another legal institution, as he does elsewhere in the Civil Code by referring to negotiorum gestio. Here, however – perhaps mistaken by the term constitutum possessorium, which is used in connection with the pledge in the tradition of roman law and ius commune – he used a reference to a bonae fidei possessor. However, this mistake does not – in our opinion – affect the construction of the pledge. |
| Práva: | Plný text není přístupný. © Právnická fakulta Trnavskej univerzity v Trnave |
| Vyskytuje se v kolekcích: | Články / Articles (KPD) OBD |
Soubory připojené k záznamu:
| Soubor | Velikost | Formát | |
|---|---|---|---|
| Dostalík-Kočnar-FIE-1-2020-1.pdf | 674,44 kB | Adobe PDF | Zobrazit/otevřít Vyžádat kopii |
Použijte tento identifikátor k citaci nebo jako odkaz na tento záznam:
http://hdl.handle.net/11025/42426Všechny záznamy v DSpace jsou chráněny autorskými právy, všechna práva vyhrazena.