Ticho jako organizační princip elementární nástrojové hry

Abstract

Práce se zaměřuje na problematiku ticha v hudbě. Záměrem je nalézt výchozí moment pro vnímání hudebních zvuků a sledovat zvukové předěly uvnitř i vně hudebního materiálu. Cílem je vymezit a zvážit funkce zvukově prázdných ploch uvnitř i na hranicích hudebního celku a popsat jejich vliv na hudbu samotnou. Zvažována je možnost využít práci se zvukově neobsazeným prostorem v elementární nástrojové hře. Konkrétní situace jsou popsány v prostředí klavírní výuky. V úvodu je představeno téma práce, které je chápáno jako pokus o vymezení ticha a hudby jako vzájemně se limitujících, ale i prolínajících veličin. O jejich polaritě a vzájemném působení pojednávají následující kapitoly. Poznatky jsou aplikovány na konkrétní situace nástrojové výuky. V první kapitole je zvukově prázdný prostor posuzován zejména jako limit hudby samotné. Předmětem zájmu se stává funkce takového prostoru jako veličiny konkurující ploše zvukově obsazené. Pozorováním objevujeme jejich vzájemnou provázanost. Pevnost takového spojení zásadně ovlivňuje podobu komplexního sluchového vjemu. Druhá kapitola hledá konkrétní organizační principy, kterými zvukově prázdné plochy obvykle člení celek hudebního artefaktu. V další kapitole je pak na ticho nahlíženo jako na místo, kde vznikají počáteční vjemy procesu slyšení. Od sluchových vjemů se v následné kapitole dostáváme k problematice tvorby interpretačních představ. Ty se stávají východiskem pro plánování konkrétního interpretačního pohybu. Pátá kapitola zvažuje, do jaké míry může být takový pohyb plánován ekonomicky s co možná nejvyšším estetickým efektem za použití minimálních energetických investic interpreta. Další kapitola se zabývá fyziologickými aspekty elementární nástrojové hry v souvislosti s posuzovanou tématikou. Kapitola sedmá pak nabízí v těchto situacích nové způsoby práce, které vycházejí ze získaných poznatků. Osmá kapitola je věnována jednotlivým příkladům z hudební literatury, na kterých lze aplikovat nové interpretační metody související s aktuálním pohledem na zkoumanou problematiku. Zásadním přínosem se jeví význam nového pohledu pro efektivnější volbu prostředků, které sledují vysoké estetické cíle hned v raném stadiu stupně výuky. O tom pojednává poslední kapitola. V závěru práce je zvažován význam nově zjištěných skutečností nejen v audio kultuře samotné, ale i v obecně estetické rovině, která je širším prostorem pro hledání uměleckého poznání člověka.