Čtyři pražské artikuly

Abstract

Husitství se stalo významným milníkem našich dějin. Tento jedinečný fenomén z počátku 15. století v sobě spojoval snahy kazatelského hnutí, které usilovalo o formování věřících v evangelickém duchu, o celkovou nápravu křesťanské společnosti, návrat k její prapůvodní podobě, o reformu, jejíž program byl inspirován zejména učením Johna Wyclifa a pro níž se vžil symbol kalicha, neboť husité mimo jiné usilovali o obnovení přijímání pod obojí způsobou. Husitské pojetí práva je jedinečné. Velmi zajímavý je až mystický ráz, které právu husitské učení propůjčovalo. Víra v to, že veškerý pořádek ve společnosti pochází od Boha, od všeobjímajícího božího zákona, který je jedinou normou stojící nad vším, je z dnešního pohledu těžko uchopitelná. Boží zákon se v očích husitských učenců rovnal právu, spravedlnosti, pravdě. Základem husitského chápání práva a právního řádu byl jeho mravní obsah a teologické hledisko, přičemž primárním pramenem zůstávalo Písmo svaté. Existence božího zákona umožnila vznik čtyř pražských artikulů. První oficiální znění pochází z července 1420. Čtyři pražské artikuly byly programem hnutí, na kterém se jednotlivé husitské větvě shodly. Ačkoliv se mnohdy rozcházely v přesném znění a zaměňovaly pořadí jednotlivých článků dle vlastních priorit, boží původ programu diskutován nebyl. Pokud bychom se zaměřili na právní oblasti, kterých se čtyři pražské artikuly dotýkaly, je jich hned několik. Trestního práva se týkal artikul, který žádal, aby vyžadoval stavení smrtelných a veřejných hříchů. Evidentně zde husitští učenci sledovali zcela jiný právní záměr, než sledují dnešní zákonodárci. Zatímco v současné době má trestní právo za úkol především chránit společnost, zabránit pachateli v další trestné činnosti, popřípadě napravit pachatele, husitské reformní myšlení směřovalo zejména k obraně božího zákona, vytvoření společnosti, kde bude boží zákon všeobecně uznávanou normou. Pachatele trestných činů přitom ztotožňovali s nepřítelem božího zákona. Oblasti osobních svobod se dotýkal artikul vyžadující svobodné kázání božího slova, když hovořil o tom, že jediným omezením náboženské svobody, de facto i svobody slova, by mělo být Písmo. Opět se vracíme k tomu, že boží zákon směl být dle husitů vykládán každým od kněžích po laiky. Jedná se o myšlenku revoluční, která musela ve své době nutně vzbuzovat opovržení. Vždyť už pro některé teology utrakvistické univerzity byla nepřijatelná. Konečně je třeba se dotknout i artikulu, ve kterém se husité domáhali sekularizace církve. Církev měla být dle husitských ideálů nemajetná. V důsledku této myšlenky, kterou obhajoval i Jan Hus ve spise O církvi, docházelo k ničení církevního majetku, jeho záboru, vyhánění mnichů z klášterů, apod. Za husitských válek přišla církev asi i 90 % svých pozemkových majetků. Nejedná se rozhodně o malé číslo a už vůbec se nejedná o skutečnost z pohledu dnešního práva legální. Tehdejší teoretici si ji ale dokázali s pomocí božího zákona vysvětlit. Čtyři pražské artikuly jsou však, stejně jako celé husitské hnutí, významné v právních dějinách zejména s ohledem na vývoj požadavku náboženské svobody. Mírové úsilí během husitské reformace se snažilo najít pravidla pokojného náboženského soužití. Strany, které byly s to se shodnout na společných zásadách, byly přístupné ke konsensu, de facto připouštěly, že je nezbytné, aby ve společnosti panovala tolerance. Uprostřed myšlenkových bouří se objevily i ideje o legálním dvojvěří, o toleranci husitské víry, či dokonce o náboženských právech menšinových konfesí. Katolická církev se nacházela v bodě, kdy měla možnost překonat intoleranci, která v předešlých letech působila jako existencionální podmínka přežití ohrožené kolektivity. Je však nutné vzít v potaz existenci instinktivní fóbie z ohrožujících prvků a také to, že tolerance není vždy a priori pozitivním jevem.