Mýtus rakouské oběti po druhé světové válce

Abstract

Práce se zabývá pohledem na Rakousko jako na první oběti řádění hitlerovského Německa a tím, zda-li oprávněně používá spojení první oběť. Práce je rozdělena do čtyř kapitol, které jsou následně pro lepší orientaci v tématu rozděleny do podkapitol. V první řadě se práce zabývá hlasy ve společnosti, které požadovaly a prosazovaly připojení k Německu, následoval exil císařské rodiny a složitá politická situace 20. a 30. let 20. století, která vedla k samotnému anšlusu a uchopení moci nacisty. Následující kapitoly se věnují spojeneckým plánům územního uspořádání po skončení války a také roli odboje a osobě Otty Habsburského v poválečné obnově Rakouska. Třetí kapitola popisuje události bezprostředně po osvobození země Rudou armádou, obranu Rakušanů prostřednictvím Prohlášení o rakouské nezávislosti a Červeno-bíle-červené knihy a zároveň vysvětluje rozdělení země na okupačních zón a přípravu na první poválečné volby. Ve čtvrté kapitole se práce zabývá procesem denacifikace, který pomohl pochopit závažnost provinění rakouských občanů, a také tím, jak ve společnosti fungoval mýtus o první oběti Rovněž se kapitola zabývá tím, jak chtěli Rakušané dostat závazku, který spojenci přijali na moskevské konferenci - což bylo obnovení suverénního a nezávislého rakouského státu. Přestože rakouská společnost v prvních letech existence republiky slyšela hlasy po připojení Rakouska k Německu, podstatná část této společnosti se dokázala přizpůsobit podmínkám, které jim připravily spojenecké plány. Přes všechna fakta, která nehrála ve prospěch obrany Rakouska jako první oběti hitlerovského Německa, se politické elity dokázaly mýtu o první oběti přizpůsobit a dokázaly přesvědčit společnost i samotné spojence, že skutečnými oběťmi byli Rakušané. Je důležité poznamenat, že Moskevská deklarace často opomíjela odkaz, který činil Rakousko odpovědným za rozpoutání druhé světové války, a tehdejší politické elity se spíše držely tvrzení, že Rakušané byli prvními oběťmi Hitlerovy rozpínavosti. Spojenci tedy sami nabádali Rakušany k odpovědnosti, ale zároveň už nebyli důslední v dohledu nad jejím dodržováním - a to i s ohledem na proces denacifikace, od kterého se na rozdíl od Německa upustilo.